Lidé tady žijí zkrátka tak, aby přežili. Nedivím se, není to vůbec jednoduché. Beznaděj a stres, tak se dá shrnout to, co tady nyní zažívám. Ne, už dopředu odpovídám těm, kteří si myslí, že jde o zajímavý výlet a nesmyslnou pomoc.
K výletu. Kdybych toužil po odpočinku, určitě si zajedu jinam. V Evropě máme spoustu krásných míst. Kdybych toužil po dobrodružství, domluvím se s několika dalšími lidmi a podniknu výstup na Mont Blanc, nebo prostě najdu to, co je mi bližší. Necítím se být na výletě a necítím se být něčím výjimečný. Už jsem to někde psal – člověk je v určitou dobu na určitém místě. Okolnosti mne sem zavedli a výzvou pro mne bylo poskytnout podporu v místě, které je na tom tak špatně. Nejchudší lidé tady totiž nežijí ve městech, ale roztroušeni po krajině v malých osadách. Tam na ně vláda úplně kašle. A tam jim máme vrtat studny, aby nemuseli chodit denně kilometry pro vodu.
K nesmyslné pomoci. Z nuzných otroků se díky revoluci stali správci země, ale nikdo z nich vládnout neuměl, každý se hlavně snažil zabezpečit sebe a svou rodinu. A to pokračuje s různou intenzitou. Ten obrázek velkoměsta Haiti je neuvěřitelný, ale má své pochopitelné příčiny. Mnoho lidí z celé země se stěhuje do města s vidinou rychlého výdělku a lepšího živobytí. Často se jejich situace zhorší. Nejen, že nenajdou práci, ale jejich životní podmínky se někdy i výrazně zhorší.
Jsou to silné obrázky. Jedete po hlavní silnici 4 proudy a mezi nimi ostrůvek, cca 2m široký pruh, špinavý a zaprášený a najednou na něm vidíte stany a z jednoho vykukují malé děti (dva nebo tři roky staré). Když podobnou scénu zahlédnete v reportáži v teple svého domova, pomyslíte si nejspíš, že autoři zase útočí na emoce. Ale věřte, nedělají to záměrně. To je místní realita. Emoce to probudí okamžitě. U mne stoprocentně. Je mi z toho špatně. Stále mnoho věcí nechápu… Dokážu se přizpůsobit, dokážu se od toho na chvíli odstřihnout. Jsem přeci Evropan, který sedí v pronajatém autě, z bezpečnostních důvodů má zamčeno a puštěnou klimatizaci. Ale po příjezdu z té cesty cítím, jak to prožívám celým tělem, taková křeč, těžko popsatelný stav. Ležím, hledím do stropu a jen se mi před očima míhají ty neuvěřitelné obrazy života nejchudších lidé téhle planety.
Jak vlastně žijí, co je pro ně důležité, jak prožívají svou situaci? Jsou zvyklí, otupělí, nic jiného ani neznají. Sní o ráji a žijí tuhle těžko popsatelnou každodennost. A pak si řeknete něco o prachu a špíně ulice a máte ještě větší touhu těm, kteří jsou bez vody a bez toho, co my považujeme za běžné, prostě nabídnout alespoň nějakou pomoc a podporu. Ti lidé umí pracovat. Ale řemeslná kvalita je na nízké úrovni. Úžasné je, že se to vůbec v těchto podmínkách zvládne. Jsou tu lidé, kteří měli štěstí, a jakmile byla příležitost, jeli pracovat třeba do Ameriky. Vrací se s dostatkem peněz pro stavbu domu a stávají se z nich místní podnikatelé, boháči. Jiní prostě neměli možnost nebo dostatek prostředků. I mezi nimi jsou tady velké rozdíly.
Bohatí lidé z městečka Petion Ville moc nechodí na trhy do downtown Port au Prince. A lidé z okolí, např. z Leogane, naopak do takových míst jezdí za lepšími věcmi. Na trhu v downtown někdo vyhlásí nebezpečí (blížící se bandity) a lidé rychle balí své věci, mají strach. „Máme zavřeno!!! Jděte pryč!!!“
Uvažuji o tom, co by jim pomohlo, co by dokázalo zastavit tu masivní vlnu korupce a stálého boje mezi lidmi. Myslím, že to mají v rukou tak trochu mocní lidé této planety. Generální tajemník OSN, bývalí prezidenti USA, Obama, zástupci Evropy.
Po krátké době, co jsem tady si stále více myslím, že Haiti pomůže společná správa spojených národů, která bude vládnout zemi a postupně dávat tenhle kout zeměkoule dohromady. Prostě od veškeré infrastruktury až po vzdělání, zdravotnictví, aj. Taková věc by stála obrovskou energii a prostředky, ale obyčejným lidem je jedno, kdo je u moci, hlavně, když se mají lépe a výhled je také optimistický. Kdo by se asi hodně bouřil, tak to by byli mocní a bohatí Haiťani – ti by náhle byli v ohrožení. Už by nemohli odčerpávat z veřejného majetku pro sebe a snažit se urvat co největší kus. Opravdu věřím, že by to této zemi prospělo. Správa na 100 let a postupné budování struktur z lidí přes jednu generaci, kteří budou daleko lépe schopni spravovat svou zem. Více informací o projektu najdete na http://www.praga-haiti.cz fotografie z mé mise na stránce http://haiti.rajce.idnes.cz a blog s deníkovými zápisy vždy cca po 4 dnech na adrese http://kucerajiri.blog.idnes.cz