Jsou tady bohatí a chudí, jako i jinde na světě, ale nůžky jsou tady rozevřené obrovským způsobem. V bohatém městečku Petion Ville dostanete prakticky vše, mnoho obchodů prodává za dolary. Lidé tam jsou bohatí a mají vše – překrásné domy s bazénem, vlastní satelitní spojení na internet, klimatizované pokoje, služebnictvo a nejdražší terénní i osobní auta. Vozy off road mají proto, aby mohli vyjet mimo svou enklávu. Osobní auta pouze pro pohyb po svém městečku. O kvalitě cest v chudých částech země napíši také, ale zpět k těm obrovsky rozevřeným nůžkám v kvalitě zdejšího života. Píšu to hlavně proto, abychom si uvědomili, že někteří lidé prostě umí nahrabat jmění často bohužel z finanční pomoci, která do této země směřuje. Obezřetnost pro ty, kdo rozhodují o využití prostředků je tady na místě na každém kroku, zvláště když chcete nabídnout základní životní potřeby nejchudším. Musíte být nesmlouvaví. Někdy je to nadlidský úkol. Běloch zkrátka nemá pravdu. Jeho postavení je už jen díky barvě pleti výrazně ovlivněno. Nemá cenu ukazovat si v česku obrázky chudých dětí na venkově, když neukážeme také odvrácenou stránku této země…
Jako příklad mohu uvést působení některých organizací na Haiti. Nechci nijak hodnotit jejich práci, mohu jen popisovat to, co jsem viděl. Velký kus práce tady udělal misionář pater Roman Musil, který je na Haiti již devět let. Po dvou letech zkušeností v různých farnostech řekl biskupovi, že je připraven jít dělat faráře do nejchudšího místa na Haiti. Biskup mu přidělil farnost Baie de Henne. Roman přišel na své nové působiště a měl na kontě minimum prostředků. Nejen díky pomoci svého řádu (oblátů) a dalších dobrodinců z Čech se mu dařilo postupně místo svého působení rozvíjet. Zajistil solární panely pro faru i místní vodojem. Faru dovybavil tak, aby poskytovala zázemí i lidem, kteří jako dobrovolníci přijížděli. Nechal dostavět školu. Je to stavba s 12 třídami, která je zastřešena betonem a počítá se i s druhým patrem. Jen na střechu padlo 700 pytlů cementu, armatury, atd. Takových škol jsem tady na Haiti zatím viděl málo. Lidem nechal Roman postavit tržnici – střecha stojí na sloupech – lidé nemusí prodávat na zemi, ale rozloží své věci na betonovém postavci táhnoucím se podél celé tržnice. Velká výhoda je to, že jsou pod střechou chráněni před slunečním svitem. Stavba tržnice stála 15 tis. dolarů – beton a šalovaní kvůli sloupům, na které bylo potřeba hodně dřeva. Tržnice je omítnutá a natřená. Zahraniční organizace staví školy z dřevěných desek (plywood), které mají cca 100m2 a jejich cena je cca 25 tis. dolarů. Jedná se o přechodné stavby. Americká organizace HODR postaví školu cca 100m2 za asi 17-20 tis. dolarů. V Baie de Henne jsem viděl jednu státní školu, na kterou přispěly humanitární organizace. Stavba je to menší než výše zmíněná tržnice, nebo minimálně srovnatelná. Bohužel jen na základovou desku padlo 20 tisíc. Celá stavba stála 60 tis. amerických dolarů. Jak je to možné? Jednoduše! 30 tis. šlo do kapsy panu architektovi, 15 tis. si vzal hlavní inženýr a za 15 tis. se postavila škola. To je běžná praxe v této zemi. S kým konzultují naše humanitární organizace množství materiálu a jeho cenu nevím….
Obrovské rozdíly jsou také v zázemí humanitárních organizací. Některé mají plně klimatizovaný dům v hlavním městě s veškerým zázemím, elektrikou (centrála s bateriemi), a služebnictvem. Roman Musil mi ukázal, že pomoci se dá přímo na místě mezi lidmi. K tomu nemusí platit kancelář v hlavním městě. Jeho pomoc je z mého hlediska efektivnější. Přijel jsem, když nakoupil pro místní za více než 10 tis. dolarů plechy na střechy a rozdával je rodinám. Bylo rozdáno 1500 plechů. Jeden stojí cca 7 dolarů. Na střechu domu rodina potřebuje cca 20 – 30 plechů. Farnost Baie de Henne má cca 3 tisíce obyvatel. Myslím, že nesmyslnost zázemí v hlavním městě si asi uvědomily i některé české organizace, když zrušily zázemí v Port au Prince a zůstaly jen v místech, kde realizují projekty. Většina projektů se nyní opravdu realizuje mimo hlavní město. Dále je tady problém s řízením aut, ale najmutí řidiče, to je další překvapení. Věřím, že z hlediska bezpečnosti jsou šéfové mise klidnější, když mají řidiče… Jistě je to také rychlejší nechat se vozit místním člověkem… Řidič v hlavním městě stojí cca 400 – 600 dolarů za měsíc. Cena stejné práce mimo hlavní město by byla max. 100 dolarů. Roman Musil zaměstnává např. učitele za mzdu cca 80 dolarů na měsíc. Auto si Roman řídí sám a řidič náklaďáku ve vesnici dostává od Romana max. 50 dolarů na měsíc a to zároveň pracuje jako údržbář.
Mohl bych pokračovat a psát jak peníze organizací působících v hlavním městě deformují místní trh práce. Jak si Haiťané díky tomu začali drze říkat o takové mzdy, o jakých se někdy i nám Čechům nezdá. Kolega ze slovenské organizace mi popisoval, jak si chtěli najmout řidiče i s jeho autem. Navrhovali mu práci na pět měsíců za max. 1400 dolarů na měsíc. Krásný plat, nemyslíte? On si řekl o 2500 dolarů a míň nepřipustil. To je plat, který mnozí vedoucí či ředitelé organizací v česku nemají.
Další příklad. Roman Musil se zeptal místních, kolik budou potřebovat pytlů cementu na omítnutí kaple, kterou postavili. Kaple má půdorys cca 30 m2. Pytlů na omítnutí by bylo potřeba cca 13 – 15. Hádejte, kolik si místní zedník řekl, že bude potřebovat…. Neuhádli byste. Rovných 130 pytlů. Roman na to jen říká, že houpat by ho mohli, ale točit takhle dokola kolem osy to tedy ne. A to jsou lidé, kteří ho již dlouho znají, vědí, že je rozumný, že ty stavby zná a přesto jsou takoví, že neváhají si říct o téměř desetinásobnou malou domů…
Výše jsem psal, že zmíním také kvalitu cest. To je velký problém opět hlavně na severu. Za celé 20. století, dobu přísunu peněz a možností na Haiti nebyli místní schopni postavit most přes řeku. Stále se tady brodí s auty, voda hluboká místy až přes metr. Silnice není silnice, je to strouha pro odtékající vodu z hor, místy kamenitá, bahnitá. Vymletá koryta vám nedovolí jet rychleji než 15-20 km v hodině a někdy i to ne. Stoupáte do kopců ve sklonu místy i přesahujícím 45 stupňů. Často jsem si říkal, to nemůžeme projet. A podařilo se… Romanova desetiletá Toyota Hilux to zvládla. Po cestě do Baie de Henne jsme utrhli jedno uchycení nápravy, naštěstí měl Roman na podvozku přivařený pro upevnění nápravy plát železa, takže ten zajistil, aby náprava úplně neupadla. Vezli jsme učebnice pro školu – těžký náklad. V Romanově škole se učí 350 dětí. Po příjezdu a složení knih jsme museli nahodit velkou centrálu a nápravu navařit do původní polohy. Potom jsme při prohlídce předních kol zjistili, že se utrhla také levá přední kotoučová brzda. Demontovali jsme ji, hadičku zaslepili šroubem. Jinak bychom do Port de Paix, kde jsem včera (19. 10.)jednal s ředitelem místní charity o zázemí pro naši vrtací techniku, ani nedojeli.
Rád bych napsal více, ale za chvíli mi letí spoj do Port au Prince, jedu jednak zajistit další potvrzení našich papírů a také připravit zázemí pro techniky – Jindru, Pavla a Vlastu, kteří zítra, tj. 21. 10., přiletí do této kouzelné země. Čeká nás hodně práce. Průběžně budu informovat o situaci.
Buďte rádi, že žijete v Evropě, v zemi, kde i přes drobné problémy většina věcí funguje. Stojí za to si toho vážit. Nejchudší chýše jsou tady spletené z klacíků a oplácané bahnem. Střechu tvoří sušené palmové listí. To jsou ty neuvěřitelné rozdíly tady na Haiti. V horách lidé používají hlavně osly, v Petion Ville fára… takový je tady život…
(článek byl psán 20.10.2010)